Popiš příběh… no dvě noci vzhůru, teď se probudím napůl ještě v cyklistickém a abych šla zase spát nebo na kolo, venku už je zase tma.
Takže takový hlavně noční víkend, s hodně silným větrem, který mě provázel den a půl a z jinak luxusního výletu dělal dost utrpení.
Po půlnoční slavnostním startu se jelo krásně, oblíbená Závist a blbost jet ji dolu po značce (není pro lidi co trpí závratí), pak šupky do Černošic a hned na úvod nejblbější rozhodnutí jet Na Písky odtud. Zaboha to nedělejte, ona cesta je vyschle koryto nějakého potůčku, navíc písečné podloží, takže to bylo válení se: buď já na kole (au) nebo kolo na mě (auau). Cca hodku po startu mám do krve dlaň, roztrhlé kalhoty a pohnožděný prst a nervy v kýblu. Nadávkami na svou adresu nešetřím ani když sedím v tom korytě a skoro brečím vztekem. Vyhlídka nahoře po dalších asi 30minutách a zjištění, že od Radotína je docela normální cesta mě trošku uklidní. Rychlostí blesku kedu oblíbenou část až do Všenor, nahoru mě to vlastně baví a rozhledna je to cobydup. A zase po paměti do Mníšku, bohužel v noci bez wafliček v cukrárně, tak zahnu k Václavovi a pak svištím lesem dolů a dolů…a zase odměna nahoru. Tady ta pražská část mezi řekama je furt nahoru a dolu, ani nekoukám na výškové metry😂. Přu plánu jsem chtěla být v 6:00 na Máji. No, je z toho 6:03 a z plánované romantické snídaně prd: fouká tak, že bych vymrzla, tak jedu dál, úplně klidným Posázavím až k Hlásce, kde vykuluje slunce a taky moje sloní ruka. Prosím vás, nebuďte jako já: jak zapnu “beast” mode nejím, nepiju a jen jedu. Tentokrát vlastně 7hodin v kuse. Vaše tělo tohle fakt nedá. Mě tak vystraší nateklé klouby a dvojnásobná levá ručka. Opět si říkám, že bych se o sebe měla lépe starat, dostávám i hezky vynadáno na dálku od přátel, kteří mě povzbuzují z teplé pláže. Jak jim závidím! No nic, následuje rychlovka směrem zpátky k městu a zároveň oficiálně větrné a deštivé peklo! Mělo dvakrát krápat: pršelo asi 5x, z toho dvakrát průtrž, jednou s kroupama!! Azyl nacházím po zdolání Kilimandžára u babičky, domácího koláče a krůty k obědu. Samozřejmě se zdržím déle a dlouze diskutuji, kam v tom větru jet a říkám si, že to případně přetrpím do Prahy a pak se na to vyprdnu. A to je téma pak každé interakce…každopádně se vykopu z tepla a teď doslova svištím po větru. Odměnou je mi Klepec, nádherné místo a za trest pak samozřejmě otočka ku Praze. A nastává peklo! Moc si toho kromě beznaděje nepamatuji. Vlastně celé dlouhé hodiny se mi v hlavě honí vztek na počasí, otázka na samu sebe proč to dělám. Nad hlavama pak létá slunce, jako v Přerově u kapličky, kroupy jako v Brandýse a západ slunce nad Trojou. Skočím si domů a uvařím rychle jídlo, slupnu ho jak malinu - to je dobrý znamení, pokud mi chutná, jsem na tom dobře. Dávám teplou sprchu a rychlospánek 20minut schoulená v dece. Pak se tak strašně zakuklím do suchého, že si na mě ten vítr nepřijde. No jasně, přišel, protože jsem debilka a oblékla jsem se blbě, ale to se teprve ukáže. S podporou Otesánka a Káji se vydávám vstříc poslední třetině a také druhé noci. Trošku se bojím, takhle jsem neflámovala od pětadvaceti. Nicméně zachumlaná v bundě, rukavicích vyjíždím Šareckým údolím, kde
mi vzali silnici nahoru do Nebušic, ani jsem nevěděla, že tu mají takovou vyhlídku, pak skok a jsem na Okoři, který ja v noci krásný a záhadný. Pak rychle dolu a někam, dámy prominou, do prdele! Ke Slanému, furt s větrem okolo mě, hledat v lese nějaký bunkr, pod kopcem! Začíná mě to pěkně vytáčet, je mi zima a čekám, kdy přijde únava… půlnoc, vypne se mi blikačka, tak sedím venku v zimě a dobíjím… Ale papám, sladkosti, Horalku a u Kladna promrzlá konečně i kafíčko v teple pumpy! No a tady se to nějak láme. Je jedna v noci, uvědomuju si, jak je krásné jet nocí - potkala jsem asi pět aut a tři jeleny, takže pohoda. Optimisticky vyhřáta vyrážím ven a zůstává poslední otázka; jak dám sakra Podkozí a Nižbor-Roztoky 2x, po 320km a s těžkýma převodama?!? Na mém převodníku přibyly na jaro 4 zuby a mě to děsí. Ve zkratce, jestli někdo dočetl až sem, tak už nejspíš usíná. Jede to skvěle, Památník letců a tichá vzpomínka na generála Bočka, který zesnul ve 100 letech. Pak sjezd po poli a dole asi tři kila bláta na pláštích, přesun a překvapivě snadné projetí nahoru ke srubu v Podkozí a šupkydupky Buranos Aires. Z kopce do Nižboru a zase bez zastávky, když to jede nahoru. Zvláštní - prostě furt jedeš, přeci nebudeš zastavovat, když tě nohy zrovna poslouchají…a tak si to šinu nahoru - kolem zámku, pak ta strašně dlouhá, furt stoupavá část, a to už mám přes 4000m v nohách a ony pocitově furt krásně jedou - chce se jim! A mě taky. Poslední zvrat nastává, když nechci sjíždět až do Roztok a vydávám se z kopce lesem. Nepoučitelná - zase padám, kolo na mě: to už známe. Nakonec jsem tam, na vyhlídce, odkud pro tmu nevidím nic. Nahrávám poslední fotku a přiznám se ješitně, že mám radost. Nemám ráda závodění, je na mě moc krátké, musím prostě mít něco jako tohle: 360km, 21 hodin točit nohama a zbylých 9 hodin se někde plahočit lesem, aby mě to namotivovalo. Takže si gratuluju a čeká mě ještě ten hnus kopec zpátky. Jako vždy střet s realitou potlačí ego a já supím a supím. Jakžtaž došlapu zase proti větru do Berouna a naštěstí se vzbudím včas, aby mě neodvezli zase zpátky ke Karlštejnu. Rychlej mekáč v 9:00 ráno za odměnu, vana a slib pár hodin spánku než si užiju neděli. No je 21:24 a já jsem konečně vzhůru, píšu si a vám tohle povídání.
Takže: bylo to krásné, místa, některá rozhodně stojí za prozkoumání a Střibrný luh za návrat za světla. Tak vezměte rodiny a vyražte. Jednu vyhlídku za druhou, se zmrzkou, kafíčkem, v dobré náladě, Čechy jsou krásné a poslední dobou je i na silnicích nějak lépe. A tímto děkuji řidičům: ani jeden konflikt za celou vyjíždku.
Díky jestli jste ten emoční popis dobrodružství přečetli a jdu spát (zase).